Recenze - Armádní literární klub

Armádní literární klub
Oficielní stránky internetového armádního literárního klubu
Přejít na obsah

Recenze

Autor: PhDr. Jaroslav Sýkora, IAAM, plk. v.v
Kapitola z historie československého letectví V šedesátých létech dvacátého století Josef MIHULE     
Autor recenze: PhDr. Jaroslav Sýkora, IAAM, plk. v.v
_____________________________________________________________________________________________________________
knihy, která již vyšla a není pochyb, že zaujme

PhDr.Jaroslav Sýkora, plk.v.v.
 Člen Mezinárodní Astronautické Akademie v Paříži.
 
Zbyněk Čeřovský
LETECKÉ KATASTROFY 1918-1939


Recenze knihy - Přežít tohle peklo, stůj co stůj!!!
Člověk číslo 94133 žije dosud mezi námi.
Vězeň nacistických koncentračních táborů.
Víme to?
Známe jeho OSUD?
Známe osudy šesti milionů povražděných lidí?
Známe osudy těch, kteří hrůzy HOLOCAUSTU přežili?
Ano, žije mezi námi. Jmenuje se Rudolf Roubíček.
Rehabilitovaný plukovník naší armády.
       Napsal po létech spis, jehož přečtení bere dech. PŘEŽÍT PEKLO STŮJ CO STŮJ1, zní jeho název. Protože Rudolf patří mezi nás, vojáky, považujeme za nevyvratitelně nutné, předložit je Vám, kolegům, kteří jsou generačně blízcí, vytrpěli si též své, ale co je to proti OSUDU člověka Rudolfa. Prožil další část svého života po těžce poničeném mládí, duševně i fyzicky, a žil mezi námi ostatními, jako by se nic zvláštního nestalo. Jeho vzpomínky jsou však krutou výčitkou světu, ve kterém jsme všichni žili. Když je nacisté vláčeli jako příslušníky židovské podrasy po pražských ulicích do koncentráků, kolemjdoucí lidé udiveně přihlíželi. Češi nechali své Židy vláčet na smrt. Nebylo tomu však stejně ve všech nacisty okupovaných státech. Nebylo. Zůstala těžko smazatelná výčitka. Ale to je na dlouhé povídání. A je to současně slovo „do pranice“.
      Rudolf je jedním z nás, ale jeho OSUD je s našimi osudy nesrovnatelný. Tolik hrůzy, které poskytuje přečtení jeho útlého spisu, těžko naleznete v krvavých televizních pořadech, kterými je náš mediální prostor sycen. Předkládáme Vám knihu lidské bytosti, narozené v roce 1926. V minulém století. V období po Velké válce, která měla být, jako ostatně po každé válce ta poslední. Tak se to vždy říká mezi lidem, tak to i slibují politici ve všech zemích. Přitom se ale již chystají nová válečná tažení. Kdo však téměř vždy trpí nejvíce? Kdo je postižen více – bojující vojáci, nahnaní politiky do bratrovražedných střetů, nebo ubozí civilisté, jejichž synové a dcery v těchto masakrech hynou, v lepším případě jsou mrzačeni. Ale co je lepší? Jejich rodiny jsou vydány na pospas válečnému běsnění, neuvěřitelným krutostem, a tak zůstává i zde otázka míry utrpení otevřená. Poslední světová válka, tedy v pořadí druhá, prokázala, že míra hrůz je bezhraničná. O čem svědčí bestiality, páchané zfanatizovanými příslušníky národa, kteří se nechali v takovém počtu unést choromyslnými ideami o rasových problémech, o potřebě životního prostorupro vyvolenou rasu. O tom, mimo jiné, že agresivní náboj v člověku je součástí lidské přirozenosti, a že obratnou manipulací jej lze svést k nepředstavitelným ukrutnostem ve jménu – ILUZE. Pokaždé poněkud jiné, ale v podstatě vždy na stejném principu. Kolik milionů obětí přineslo jedno jediné století od roku 1870? Nepředstavitelné množství. A vždy znovu a znovu – ve jménu ILUZE.
      Začtěte se, přátelé, kolegové, a uvažujte o způsobech, jak překonat lidskou agresivitu v nás, lidech. Alespoň tak, aby bylo, lze nalézat zábrany ke snižování rizik nových konfliktů. Nebuďme však naivní, nikdy se jim nevyhneme. Válečné konflikty prostě odstranit nelze, protože jsme lidé. A kdo nevěří, nechť se ponoří do četby německého filosofa z roku 1946 – Otázka viny. Po skončených ukrutnostech Druhé světové války. Celou knihu najdete zde.

Jaroslav Sýkora
Literární Klub VSR
Červen 2017
Recenze knihy - Past
Past
Jan Vítek
Informace o románu
 
V nakladatelství Akropolis vychází životopisný román Jana Vítka Past. Autor se v něm vrací k motivům svého předchozího románu Oblázek v peřejích. A to podstatně přepracovaném a v jiném úhlu pohledu. To ilustruje ústup od někdejšího poetického názvem k daleko drsnějšímu a přiléhavějšímu Past. Jan Vítek jím dává najevo, že jeho život nebyl zrovna poklidný, daleko více dobrodružstvím.    Anglický překlad prvního románu A Pebble in the Torrent uveřejnilo nakladatelství New Generation Publishing v Londýně v roce 2013.
 
Autor musel román naprosto zásadně rozvinout ze zcela objektivních důvodů. V roce 2015 objevil dokument, který svědčí o tom, že na hlavní postavy tohoto skutečného příběhu byla nastražena past.
 
Jan Vítek je zkušeným novinářem a romanopiscem. Dříve narození se mohou vzpomenout například na román Říci ne, který vyšel v šedesátých letech minulého století v nakladatelství Naše vojsko. I nyní publikuje v našich médiích, zvláště elektronických.     
 
Autor by rád získal své nové čtenáře těmito svými slovy: "Přečtěte si první stránku. Pak zalistujte namátkou v knize, tu a tam proběhněte očima pár odstavců a okuste, jak vám bude líbit napínavý příběh o ztracených nadějích, přátelství, morální statečnosti, hlídacích psech s gumovými zuby, osudové lásce, lhářském pokeru a zlaté kleci.
 
Ale nečtěte poslední dvě stránky, kde je rozuzlení politické a špionážní zápletky. Stejně by vám k němu chyběl klíč. Je uschován uvnitř tohoto příběhu člověka s nevšedním osudem. Raději se podívejte na úryvek na zadní straně."
 
Autorův život začal ještě za první republiky v jihočeské Kremži. Chtěl se věnovat divadlu. Ale kariéru mu v padesátých letech zkomplikovalo otcovo zatčení. Našel však svou životní lásku. Měl štěstí, že se ve vojenské základní službě seznámil s majorem a později generálplukovníkem Václavem Prchlíkem; ten ho nejen přivedl k novinařině, ale zásadně ovlivnil jeho život.
 
Jan Vítek pro dobrou znalost jazyků procoval v mezinárodní komisi na 38. rovnoběžce v korejském Panmundžomu. Poté zastupoval naši republiku v Mezinárodní organizaci práce (ILO) v Ženevě. Zlomem byl pro něho 21. srpen 1968, kdy se rozhodl migrovat. A toto období je prozaickým vrcholem jeho románu. Nyní již dlouhá léta žije v Ženevě.
 
- ar-
 
Jan Vítek Past
Nakladatelství Akropolis 2018, 222 stran, cena 200 Kč.   


Proč se naše Redakční rada přiklání k doporučení zveřejnit na stránkách LitKlubu tento román?
 
Důvod je prostý:
 
Zapomínání se v lidské historii krutě nevyplácí.
 
Kdo zapomínání podlehne, vše zlé se třeba v jiné podobě ještě v horším znovu vrátí. Věřme tomu a nezapomínejme. Šiřme svá minulá poznání mezi těmi, kteří nás následují o generaci, ale i o více, než jednu. Historie neodpouští zapomětlivcům. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
 
Výňatek z románu vybraný pro Armádní literární klub, doporučený naším členem gen. PhDr Antonínem Raškem.
 
Je to už dávno. Strašně dávno. Naše společnost je průběžně stále informována o současných válečných dějích ve světě. A o našich lidech, vojácích, stojících na straně Západu, jehož jsme již tři desetiletí oficiálními, formálními členy. Dnes již většinu našich občanů ani ve snu nenapadne, že by tomu mohlo být jinak, ale také - že tomu někdy bylo jinak. Zejména těch mladých. Mediální mlýny melou spolehlivě. Spolehlivě natolik, že kupříkladu před několika dny v české veřejnoprávní televizi, v jakési vědomostní soutěži Aleše Hámy zodpověděla asi 30-ti letá mladá žena, snad dokonce učitelka, otázku po datu vzniku třicetileté války odpovědí - 1918. Televizní záběry výzkumů znalostí historie, znalostí jazyků, zaměřené na školáky, studenty gymnasií, před budovami jejich ústavů, jsou mnohdy otřesnými svědectvími úrovně znalostí mladé generace. Převedeno do obecné roviny jejího morálního stavu, vztahu ke kultuře, k národu, k zemi svého původu, vztahů mezilidských atd, atd, atd., jde o výsledek změn životního stylu doby třetího tisíciletí, masivně usměrňovaného působením medií všeho druhu. Jde o vliv mediokracie v plné šíři.
 
Připomeňme si ale dobu dávno minulou, avšak s neměnící se účastí našich lidí, zejména mladých, na začlenění do válečných situací, ovšem s účastí na opačné straně. Vraťme se do doby poválečné, po druhé světové válce, kdy nepřítelem bloku, v němž jsme žili, byl Západ. Nepřítelem na život a na smrt. Říci, že lidé byli donuceni, a jen a jen donuceni žít s vědomím odporu proti stávajícímu režimu, by byla vědomá lež. Tak jako dnes jsou lidé souhlasící i nesouhlasící se stávajícími politickými poměry, tak tomu bylo i tenkrát. Hledat rozlišovací početní poměry mezi souhlasícími a nesouhlasícími tenkrát a dnes, je tak obtížné, že snad až nemožné.
 
Poskytněme tedy možnost srovnávání pro každého, tak jak chce či nechce, a začtěme se do knihy, která charakterizuje svojí dobu z hlediska nás vojáků. Neříkejme bývalých. Voják jednou, voják provždy.

Úryvek z knihy najdete zde
 
Jaroslav Sýkora, listopad 2017
Návrat na obsah